NÁMĚT PAMÁTNÍKU
Unikátní svědectví nedokončeného příběhu
Teprve v 80. letech se Božena Pflegerová, tehdy šedesátiletá, odhodlala sepsat svoje vzpomínky na válku. Zaměřila se na tzv. cikánský tábor v Letech u Písku, který tak podrobně ještě nikdo z těch, kteří přežili, nepopsal. Vypsala jména spoluvězňů i trýznitelů, popsala hromadný hrob za táborem, okolnosti, za kterých zemřela její tříměsíční dcerka Štěpánka narozená v táboře. Podala svědectví o násilí a každodenní blízkosti smrti, o zneužívání vězněných žen, o podmínkách, ve kterých zde byli všichni postupně zbavováni lidství. Výsledkem je několik popsaných sešitů a příběh, který několikrát začala psát, ale nikdy nedokončila, přesto je výmluvným dokladem nesdělitelnosti hrůzných zážitků i potřeby podat svědectví.
V rukopise autorka zdůrazňuje neoddělitelnost tábora v Letech u Písku od vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, hlavního místa genocidy evropských Romů a Sintů. Jako název si vybrala poznámku z dokumentů osob určených k transportům „Návrat nežádoucí“.
„Těmito dvěma slovy chci pojmenovat své paměti ze sběrného cigánského tábora Lety u Písku. Byla to pouze přestupní stanice do vyhlazovacích táborů v Osvětimi-Březince, odkud nebylo návratu pro lidi, kteří měli v sobě kapku cigánské krve.“
Také její druhý muž Antonín Hauer v Auschwitz-Birkenau ztratil své nejbližší – ženu Rozálii Burianskou a děti Marii, Viléma, Matěje a Bertu. Jan Hauer, jejich po válce narozený syn, později zjistil, za jakých okolností otcova první rodina zemřela – byly tak drastické, že to otci nemohl nikdy říct. A přitom to byl právě otec, kdo jej dvacet let po válce do pátrání po osudu nejbližší rodiny zapojil. Jan Hauer veden touhou poznat tuto historii od té doby shromažďuje historické dokumenty a vzácné předválečné fotografie včetně fotek sourozenců, které nikdy nepoznal.
Díky Janu Hauerovi se svědectví jeho matky Boženy Pflegerové nedávno dostalo mimo okruh rodiny. Bylo to v době, kdy byla uzavřena dohoda o výkupu areálu velkokapacitního vepřína, který od 70. let minulého století postupně zabral skoro celou plochu bývalého tábora a stál v blízkosti provizorního pohřebiště, kam se po vypuknutí tyfové epidemie ukládali mrtví. V květnu 1995 sice na místě hrobů odhalil pomník obětem tábora prezident Václav Havel, avšak tento i následující pietní akty probíhaly při dešti v blátě a v zápachu vepřína jako neodbytná připomínka absolutní absence respektu k lidem, kteří v táboře trpěli a zemřeli. Teprve v roce 2018, po dvaceti letech apelů ze strany jednotlivců i mezinárodních organizací, český stát vepřín vykoupil. Tak se otevřela cesta ke skutečně důstojnému uctění památky zdejších romských obětí holokaustu.
Genocida, její zneklidňující předpoklady a memento
Holokaust Romů a Sintů znamenal téměř úplné vyvraždění celé skupiny lidí, kteří spoluvytvářeli mnohonárodnostní Československo vzniklé v roce 1918 na demokratických ideálech. Důsledky tohoto holokaustu jsou dodnes nerozpoznanou celospolečenskou ztrátou. Komunity Romů a Sintů byly součástí historie českých zemí nejpozději od 16. století. Na prahu druhé světové války představovaly sociálně výrazně diferencovanou společenskou skupinu – od chudých rodin námezdních dělníků „světem jdoucích“ až po úspěšné obchodníky, vlastníky domů a vil. V době války pak všichni především bojovali o život, někteří se zapojili do odboje. Vzácně se jich zastali jejich neromští sousedé a nemnohé zachránili před transporty a téměř jistou smrtí.
V celoevropském měřítku představuje holokaust Romů a Sintů v protektorátu Čechy a Morava jeden z nejdůslednějších pokusů o genocidu evropských Romů a Sintů. Válečné pronásledování zde přežil jen přibližně každý desátý z nich. Genocida byla nepopiratelně přímým důsledkem nacistické ideologie, navazovala však na místní společenské předpoklady sahající hluboko do předválečného období. S „cikány“ se v českých zemích dlouhodobě jednalo jako se skupinou, kterou bylo potřebné policejně evidovat, kontrolovat a pacifikovat, a to i za cenu porušení demokratických principů a platné ústavy. Na takové přemýšlení o „cikánech“ se pak nacistický přístup snadno napojil. Určitá část zdejší společnosti s válečným pronásledováním Sintů a Romů souhlasila, někteří se na něm přímo podíleli a měli z něj i materiální prospěch.
Nepřiznání těchto skutečností dodnes znemožňuje se s touto temnou stránkou našich dějin vyrovnat. Válečná historie protektorátních Romů a Sintů je dosud historií málo známou, obtížně přijatelnou a často rozporovanou. Projevuje se to ve veřejných vyjádřeních některých politických představitelů minulosti i současnostikterá balancující na hraně popírání holokaustu, i v projevech vandalismu vůči památníku, jenž v Letech u Písku stojí od roku 1995. Podobným nenávistným činům bude patrně bohužel čelit i nově budovaný památník.
Tzv. cikánský tábor v Letech u Písku byl v srpnu 1943 srovnán se zemí. Zdálo by se, že tím jeho příběh skončil. Avšak to, co se zde (ne)odehrálo v následujících sedmi desetiletích, je pro pochopení lokálních specifik holokaustu Sintů a Romů i jejich postavení ve společnosti stejně významné jako to, co se zde stalo za války. Přemýšlení o „cikánech“ vedoucí k vytěsňování Romů ze společnosti i ze společenského historického povědomí nezmizelo s koncem války ani s pádem komunismu. Citlivost k projevům stereotypizace, diskriminace a segregace Romů se mění bohužel pouze v některých částech společnosti. Během prvních deseti let nově nabyté demokracie bylo jen v České republice zabito pravicovými extremisty devět Romů. Jeden ze smrtelných útoků se odehrál ve stejný den, kdy Václav Havel odhaloval pietní místo v Letech u Písku.
Památník zápasu o paměť, která měla být vytěsněna
Důsledky válečné tragédie Sintů a Romů, kteří přežili, lze jen obtížně přiblížit. Z početných komunit zbyli pouze jednotlivci. Obklopovala je prázdnota. Přišli o většinu příbuzných, často o veškeré prostředky i své domovy. Pokud se vůbec v poválečném Československu připomínal jejich osud, byli zahrnuti do obecné kategorie obětí nacismu. Upozorňování na specifika jejich válečné perzekuce nebylo žádoucí, protože by posilovalo uvažování o Romech jako o svébytné menšině a to bylo v komunistickém Československu prohlášeno za nepodložené a škodlivé. Téma holokaustu Romů nebylo za komunismu součástí výuky ve školách, neobjevilo se v muzeích ani médiích, neexistovaly specifické památné dny. Romové byli označeni za „občany cikánského původu“, nový režim je měl „převychovat“ – „zbavit jejich zaostalosti“ a „rozptýlit“ v jednolité mase „občanů socialistického Československa“. Pachatelé válečných zločinů spáchaných na Romech a Sintech nebyli potrestáni. Znovu se sestavovaly soupisy „cikánů“ jako podklad pro nové návrhy politiky označované v děsivém neuvědomění historických souvislostí opět za „řešení cikánské otázky“.
Někteří z přeživších se rozhodli chránit své nové rodiny mlčením o válečné minulosti – nechtěli je zatěžovat traumaty, nechtěli své děti připoutat k historii jasně poukazující na jejich etnický původ, změnili si příjmení a přestali mluvit romsky – snažili se nebýt rozpoznatelní jako „cikáni“, protože takovou identifikaci mnozí chápali a dodnes chápou jako ohrožující.
Holokaustu Romů a Sintů se v 90. letech začalo říkat „zapomenutý holokaust“. Jako by na něj zapomněli všichni. Bylo by přesnější mluvit o holokaustu společností „vytěsněném“ přeživší totiž nikdy zapomenout nemohli. Holokaust se stal nezvratně a neodmyslitelně jejich součástí, součástí reality žité jejich dětmi, které mimo jiné vyrůstaly bez dědečků a babiček, tet a strýců, bratranců a sestřenic, bez jejich blízkosti, návštěv, vyprávění. Nebylo možné uniknout mezigeneračnímu přenosu traumat. Ti přeživší a jejich potomci, kteří chtěli vzpomínat a připomínat, bojovali s mlčením většiny a často měli při svém zápasu o paměť ku pomoci jen vlastní sveřepou vůli a lidi ve svém nejbližším okolí. Přesto někteří usilovali o veřejné připomínání válečného utrpení a obětí nacistické genocidy a o předání vlastního svědectví. Jako členové menšiny, navíc státem oficiálně neuznané, k tomu však měli jen velmi omezené možnosti. Někteří sepisovali své vzpomínky, jiní se o ně dělili – jakkoliv to nebylo snadné – nejen se svými dětmi, ale i s historiky a dalšími badateli. Pečujíce o paměť svých rodin vlastně pečovali o paměť nás všech. Jejich snahy v průběhu let podpořily i nemnohé místní iniciativy, jména Romů a Sintů najdeme na některých památnících obětí války nebo velmi ojediněle i desku připomínající již neexistující romskou kolonii. Kromě toho využívali také prostor, který měli jako pozůstalí na obou místech, kam byli postupně mrtví z letského tábora pohřbíváni: na hřbitově v Mirovicích umístili pamětní desku a na místě provizorního pohřebiště postavili kříž, pravidelně na tato pietní místa jezdili stejně jako do Osvětimi.
Důstojné připomínce utrpení a smrti stovek lidí v letském táboře však bránil necitlivě vybudovaný vepřín. Stal se symbolem přezíravého postoje tzv. většinové společnosti vůči Romům. Popíral i klíčové hodnoty komunit Romů a Sintů jako úctu k rodině a stáří, důstojnost, spravedlnost a povinnost tyto hodnoty ve svém životě a vztahu k jiným hájit. Navzdory tomu Čeněk Růžička, další z potomků přeživších, pořádal v Letech u Písku od roku 1998 každoroční pietní shromáždění. Dvacet let vytrvale bojoval za místo připomínky, které by důstojností odpovídalo významu toho, co se zde stalo.
Odstranění vepřína a stavba nového památníku v Letech u Písku je významným posunem v zápasu o historickou paměť celé naší společnosti. Rozhodně však není jeho koncem.
Paměť, krajina, milník na cestě k pochopení
Mírně klesající svah ze dvou stran ohraničený lesem, louky, remízek, v klínu svahu plocha rybníka zrcadlící okolní poklidnou krajinu a proměny nebe. Zvlněné modrozelené kontury surově rozřezává obdélník betonového areálu vepřína. V jeho horní části a jejím okolí lze tušit další dnes již skoro neviditelné jizvy geometrických tvarů – půdorys bývalého koncentračního tábora a jeho budov. Nebyl to jen čas a příroda, které se zasloužily o postupné setření jeho stop v krajině i v kolektivní paměti. Až nedávný archeologický výzkum ukázal, kde přesně se táborrozkládal. Identifikace všech obětí a hrobů představuje pro historiky a archeology nelehký úkol. Kříž, který kdysi stál na místě pohřebiště, ležel skácený v trávě ještě v polovině 90. let. Pak zmizel. Stejně jako další připomínky utrpení, jehož svědkem byla místní krajina.
Krajina má svoji neúprosně dlouhodobou paměť, skrytou někdy nehluboko pod zemí v otiscích dávno zapomenutých cest a základů domů, viditelných v reliéfu například z leteckých snímků. Paměť lidí je mnohem kratší, je pamětí vyjednávanou, ovlivněnou hierarchiemi moci, ve kterých nejsou síly „většiny“ a „menšin“ v rovnováze.
Lze vyjádřit napětí mezi ponurou válečnou i poválečnou historií tohoto místa a kouzlem zdejší přírody?
Lze ukázat, jak podstatná byla a je paměť přeživších stojící po desetiletí na okraji, uchovávaná navzdory všemu?
Je možné na tomto místě zhmotnit připomínku minulých událostí jako společné bolestné historie, která by zároveň umožnila i nadějnější pohled do budoucna?